„V děvětatřicátém začala válka a zanedlouho si Němci a Sověti rozdělili Polsko. My bydleli v polské části Volyně, v obci, kam najednou přijeli sovětští vojáci a zavedli nesmírný teror. Povinné kolchozy, deportace na Sibiř. Tajemník, který tomu všemu velel, chodil každý den po domcích a jako dráb honil lidi do práce. Mně se tehdy narodila sestra a on jednoho dne přišel, jak to, že maminka nepracuje. Tatínek mu řekl: ‚Přeci vidíte, že je těsně po porodu.‘ Asi mu to ale řekl příliš vzdorně, protože tím jsme se dostali na černou listinu. To znamenalo, že jsme byli v pořadníku na odvoz na Sibiř. Což se nedělalo veřejně, ale v noci. To jste se ráno probudili a zjistili, že nemáte sousedy. Nejdřív odvezli ty bohaté. Když jsme se od českého starosty dozvěděli, že jsme na té listině, tak jsme přestali spávat doma. Nejdřív jsme spali na špejchaře, na sýpce. Jenomže to bylo moc blízko od domu, tam by nás našli. Pak jsme spali různě u přátel. Nechtěli jsme je ale vystavit nebezpečí, a tak když přišlo jaro, tak jsme spávali pod širákem. Takhle jsme to dělali každý večer, až do června, kdy přišli Němci. Což tedy bylo jako jít z deště pod okap.“
„Ale mně bylo okolo deseti let, takže já si hrála s kamarádkami a říkala si o té válce, že to tak prostě je. U nás v podstatě stála fronta, takže my jsme spali oblečení, pořád byli připraveni jít do krytu nebo utéct někam na samotu. Naše obec nakonec zažila čtyři německé nálety a po svém osvobození i jeden sovětský. Ten se prý stal omylem, ale byl nejničivější. Jednoho dne jsem pásla naši krávu, kterou jsem měla jako nejstarší ze tří děti na starosti, okolo mě byly další děti a dobytek, když jsme najednou viděly, jak letí asi třicet letadel. Letěli nízko, ale měli sovětské hvězdy, a tak se nikdo neschovával. Obec byla v tu dobu už osvobozená, byli tam sovětští vojáci. Ti se těm letadlům snažili dát znamení, ale oni přesto začali střílet a bombardovat. A to byl nejhorší okamžik mého života – ležela jsem na zemi, rukama se křečovitě zarývala do trávy, nejradši bych se byla zahrabala do země. Děsný řev, kolem mě odlétávaly drny a já si říkala: ‚Jestli to přežiju, tak určitě už nebude ani maminka, ani sourozenci, nikdo, koho znám. Co si počnu?‘ Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale když to skončilo, tak jsem si myslela, že kromě mě nezůstal na světě nikdo živý. Vstala jsem a tekly mi slzy. Zamířila jsem ke mlýnu, kde předtím byla maminka a ostatní. Měla jsem strach, vůbec se mi tam nechtělo, a tak jsem šla hodně pomalu. V tom jsem najednou uviděla, jak maminka běží mým směrem. Chytla mě, brečely jsme, málem mě umačkala. Obec byla srovnaná se zemí, nedalo se tam už žít, ale všichni jsme to přežili. Válku přežil, s těžkým zraněním, i tatínek, který bojoval v československé, Svobodově armádě. A přežila dokonce i ta naše kráva. Když jsme se po válce stěhovali do Čech, tak jsme si ji vzali s sebou.“
Další informace o Volyňských Češích FB
Žádné komentáře:
Okomentovat