Lidé vidí svět různě. Někdy dokonce mohou nevnímat existenci i tak základních věcí jako jsou barvy, dokud pro ně nemáme pojmenování.
Ještě v poměrně nedávné historii „modrá“ neexistovala. Slovo označující tuto barvu v prastarých jazycích, jako jsou čínština, hebrejština, řečtina nebo japonština, chybí. Nejen že se nedochoval výraz pro modrou, starověké památky vydávají svědectví o tom, že lidé tuto barvu vůbec neviděli.
Kdo si všiml, že chybí modrá?
Homér v Odyssee přirovnává barvu moře k barvě temného vína. Vůbec se nezmíní o modré nebo třeba zelené.
William Ewart Gladstone (1809-1898) je více známý jako čtyřnásobný britský premiér, nežli učenec. Měl však klasické vzdělání, působil na Oxfordské universitě a jeho úvahy nad homérskými eposy nebyly nijak náhodné. V roce 1858 zveřejnil studii, v níž poukazuje na některé zvláštnosti používání barev v těchto starořeckých dílech. Všiml si, že kromě moře popisuje Homér podivně i barvy jiných věcí: zmiňuje se o detailech oděvů, výzbroje, brnění, popisuje lidské tváře a zvířata, přičemž jim připisuje barvy nevídané – například železo nebo ovce byly fialové, med byl zelený. Barvy byly popsány spíše s ohledem na jejich světlost nebo tmavost. Odstíny však chyběly…
Gladstone se rozhodl spočítat, kolikrát je která barva v Odyssee uvedena. Co zjistil? O černé se hovoří přibližně dvěstěkrát, o bílé asi stokrát. Červená je uváděna patnáctkrát a žlutá a zelená méně než desetkrát.
Začal z tohoto pohledu zkoumat i další starořecké památky a přišel na zajímavou zákonitost: nikde se v nich nemluvilo o modré barvě. Žádná zmínka. Jakoby Řekové žili v tmavém, zakaleném světě, zbaveném všech jasných barev. Existovaly jen bílá a černá a barva kovu se vzácnými kapkami červené a žluté…
Gladstone se dokonce zabýval úvahou, že většina starořeckých autorů snad musela být barvoslepých, a proto popisovali svět tak, jak ho popisovali.
Na jeho práci navázal filolog Lazarus Geiger, který tento výzkum rozšířil i na další starověké kultury. Zjistil, že absence modré je typická také pro ně. Zkoumal islandské ságy, Korán, památky staré Číny a nejstarší hebrejskou verzi Bible. O hinduistických védách napsal například toto:
Tyto hymny mají více než 10 tisíc veršů a mnohokrát v nich narazíme na popis nebes. Těžko je tam něco popisováno častěji, než právě obloha. Slunce, západy, den a noc, mraky, mlha a mnoho dalšího. Avšak jednu věc se z těchto popisů dozvědět nemůžete: že nebe je modré.
Starověk neznal modrou barvu, nerozlišoval ji od zelené a obecně od tmavých tónů.
Geiger ve výzkumu pokračoval. Chtěl zjistit, kdy se označení modré barvy začalo objevovat. A zjistil další zajímavou věc: v každém zkoumaném jazyce existovaly termíny pro tmavé a světlé tóny, potom se objevovalo slovo „červený“ označující barvu krve a vína, po něm žlutá a zelená. A teprve mnohem později, po mnoha staletích, se objevuje slovo „modrý“.
Jediná starověká kultura, která odlišovala modrou barvu od ostatních a měla pro ni výraz, byla kultura egyptská. Staří Egypťané také modrou barvu vyráběli .
Geiger dospěl k závěru, že v rámci různých kultur platilo stejné pravidlo: člověk získával vědomí barev postupně, v průběhu dlouhého času.
Když se nad tím zamyslíme, s modrou barvou se v přírodě moc často nesetkáváme. Modrá zvířata téměř neexistují, modré oči jsou výrazně vzácnější a většina modrých květin jsou výsledkem lidského úsilí. A pak je tu samozřejmě obloha. Ale je vůbec doopravdy modrá? Jak vidíme z Geigrových prací, dokonce i vzácné starověké památky popisující nebe s úctou a svatým vytržením ho jako modré nevidí.
Jeden z dalších badatelů, historický lingvista z Cambridge Guy Deutcher, autor knihy Zrcadlo jazyka, vyzkoušel zajímavou věc. Věděl, že jedna z prvních otázek, které děti kladou rodičům, zní: „Proč je nebe modré?“ Vychovával tedy svou malou dcerku beze zmínky o barvě oblohy. Jednou se pak na ni obrátil s otázkou, jakou barvu vidí, když se dívá na nebe.
Holčička mu nedokázala odpovědět. Nebe pro ni nejdřív žádnou barvu nemělo. Pak prohlásila, že je bílé. A teprve po určitém čase dospěla k závěru, že je modré.
Modrá tedy nebyla první barva, která ji napadla. Byla poslední.
Mohou lidé vidět barvy, které ještě nemají označení?
Odpovědět na tuto otázku je dost těžké. Nevíme, co se dělo v Homérově hlavě, když dával moři barvu temného vína a ovcím fialovou. Víme ale, že staří Řekové, stejně jako představitelé dalších starověkých kultur, měli stejné biologické ustrojení včetně schopnosti vnímat barvy, jaké máme my.
Ale dá se vůbec vidět něco, co nemá popis?
Britský psycholog Jules Davidoff podnikl na počátku devadesátých let minulého století zajímavé výzkumy v Namibii u kmene Himba, který má velmi chudý slovník pokud jde o označení barev. Slovo pro modrou barvu tu neexistuje, modrá není odlišena od zelené.
Davidoff příslušníkům kmene ukazoval kruh sestavený z 11 zelených a 1 modrého čtverečku. Nikdo mu nedokázal říci, který čtvereček se liší.
Himbové však mají ve slovníku více slov pro zelenou barvu než my. Když jim byl předveden kruh ze čtverečků zelené barvy, z nichž jeden měl poněkud jiný odstín, okamžitě ho našli a pojmenovali. Měli pro něj výraz.
Najdete ho také?
Pro většinu z nás je to nemožné.
Tadyhle ho máme:
Davidoff dospěl k závěru, že bez slova, které barvu označuje, bez způsobu její identifikace, je pro nás velmi těžké zaznamenat jakýkoli rozdíl, i když fyzicky ho naše oči vnímají.
Takže než se modrá barva stala obecně přijatou normou, lidé ji sice viděli, ale nevěděli, že vidí modrou.
Zdá se tedy, že se v našem světě postupně objevují nové barvy. Ne fakticky (v přírodě už existují dávno), jen prostě v průběhu času lidé rozvíjejí svou schopnost je vidět a rozlišovat.
zdroj překladu (upraveno): Pro náladu: Proč lidé až do nedávna neviděli modrou barvu?
Žádné komentáře:
Okomentovat